I was living in a zevltown... by Petr Vořešák

Dělání cédéčka je strašně krásná věc. Je to permanentní rozhodování. Pořád jste na malých křižovatkách, z nichž můžete jít mnoha směry. Začíná to rozhodnutím, jaké si koupíte struny, končí to tím, že vybíráte font na cover. Každé toto dílčí rozhodnutí posílá váš výtvor někam dále. Když jsem s tvorbou začínal, vůbec jsem nevěděl, zda se mi podaří dojít tam, kam chci. 21.12. 2013, když jsem dokončil hrubý mix, strčil jsem si Zevltown do uší a protože už jsem měl plné zuby počítače, vyšel jsem si na Kotkův hrádek – místo, kam občas chodím s notýskem nebo koncovkou, abych se na věci podíval z jiného úhlu. Bylo slunečno a mrazivo. Cédéčko jako náhodou zcela přesně pokrylo cestu tam. Když jsem došel na místo, dohrával Evičky klavír. A já se musel pousmát. Po všech těch stáních na křižovatkách jsem totiž došel přesně tam, kam jsem chtěl.

Album je přesně tak neuspořádané a praštěné, jako rok 2013 byl. Žádný rok není bez vrásek, ale tenhle byl opravdu krásný. I was living in a zevltown. Žil jsem v zevltownu. Dělal jsem si, co jsem chtěl (někdy až moc). To se pak tvoří.

Chtěl bych poděkovat moc a moc lidem – mým milým spoluúčinkujícím Evče Filipové, Margot Madani, Lucce Ovčáčkové, Tomáši Edlovi, Ondrovi Holickýmu, Hasanu Ibovi a Karlu Gottovi. Dále Department of Music University of Durham (Nicku Collinsovi, Peteru Manningovi a Kitty Brigs) za technické zázemí, holkám z Dovětru (Verče Zacharové a Danče Sobotkové) a lidem z Beránka (Davidu Veisovi) za prostor pro koncerty, z nichž pocházejí živé nahrávky. Poděkování patří taky Honzovi Minářovi za půjčení kytary, Helence a Honzovi Wichů za komentáře k textu Flying a divadelnímu spolku Jabada za příležitost, na jehož konci jsou písničky z pohádky o slepičce. Poděkovat musím znovu Tomíkovi za to, že tradičně ozdobil obal kresbou na motivy obrázků Jana Seimla a taky mým rodičům za to, že ze mě nechtěli mít hokejistu, ale nechali mě už od utlého mládí dělat si, co chci. A největší poděkování patří všem těm, kdo chodí na moje koncerty! Bez Vás by to nešlo, kamarádi!

Album vychází opět pod licencí Creative Commons 3.0 Česko, takže jej můžete bez výčitek šířit dalším lidičkám, které myslíte, že je písničky taky potěší. Pokud Vám jakákoliv písnička udělá radost, napište mi prosím pohled nebo alespoň e-mail.

Ať se písničky hezky poslouchají!

Petr Vořešák

Skončil čas hrdinů

Snad nejdéle rozená. S nápadem jsem si pohrával už na táboře, když mi bylo šestnáct. Odrodit jí pomohl odštěpek opuky, co jsem našel jednou v Radimově ulici na Břevnově.

Cosi se ztrácí

v podzimním větru

nejsou to ptáci,

ani díry ve tvým svetru.

Zazpíval kámen,

v opukovým lomu,

zpívá si zmámen,

píseň o tom jaké to je být vyhnaný z domu.

Zmaten si zpívá, přitom se dívá,

jak kolem něho maltu patlají,

dvounozí tvoři, co tváře jim hoří,

když jej do zdi vkládají,

a přitom si zvláštní píseň zpívají:

Ref.:

Skončil čas hrdinů,

nač brousíš dlátem kámen,

nač do něj vrýváš svoje jméno,

stejně jej smyje voda, vzduch a nebo plamen,

Nech duši být svým králem a jméno ať je její léno.

Cosi se ztrácí

v podzimním dešti

nemají práci,

králové čeští,

déšť maltu smývá,

z obory Hvězda

kámen si zpívá

píseň o tom, zda se raděj‘ nevzdá,

Nevzdá se radši,

poměrům hladším

a náletům japonských ajfounů

jako kůl v plotě tu kámen ve zdi v zoufalství propuká,

už nějaký pátek pod salvou z kanónů, nepuká opuka,

ani pod salvou veršů žádné srdce už nepuká.

Ref 1.

Ref 2.:

Skončil čas hrdinů,

čas bitev, lovů, bálů.

víc než trocha uhlíku z tebe stejně nezbude,

jméno je jen slůvko co neprorazí skálu,

tak proč tvrdíš že jo, osude, ty přelude…

nějak bylo, nějak bude a když nebude tak nebude

Definice kruhem

Prázdniny. Buskování. Pití piva. Dělání si co chceš. To chceš. Můry se jíst nemaji.

Mám bosý nohy a uši zas krátké,

slyším, co chci, takže jestli se ptáte,

k čemu tenhle cirkus dělám, dělám, že neslyším.

Jestli se ptáte, co na to říká,

Můj výchovný poradce, že si kůži trhu svlíkám,

tak neříká už nic, stal se v mojí duši zátiším.

Poslouchám rád, to co poslouchám rád,

a že je to jenom blbá definice kruhem?

Za definice kruhem budu se prát,

protože jsou lepší než jít spolem,

za tím prvním volem.

Mám bosý nohy a oči jsou třída,

na vídání toho, co člověk normálně vídá,

jen to často vidám růžově a nebo dvojmo.

Pro hezkou holky bych si ukroutil hlavu,

a v tomhle zajisté nejvíc rád Blavu,

Olomouc, Budějce, Telč a taky Znojmo.

Vídávám rád, to co vídám rád,

a že tahle písnička už jednou tu byla?

Budu vám jí zpívat třeba nastokrát,

aby se vám řádně,

do vaší hlavy vryla.

Mám bosý nohy a nosánek vzhůru,

k Venuši, Plutu, Marsu, Merkůru,

a andělé mi občas vůni hvězd

z oblohy setřesou.

Cítím se nesvůj v červeném fraku,

za to cítím se doma ve střílení z praku.

A když dlouho chodím,

tak moje boty taky cítit jsou.

Cítívám rád, to co cítívám rád,

cítím, že právě proto mi ten zobák narost.

a tak se taky přestaňte bát,

kruhem vydefinovat si,

svoji malou radost.

Mám bosý nohy a prsty maj vlohy

hbitě střídat pracovní polohy,

především pracovní polohy A dur, A dur,

D dur.

Po hmatu poznám cukrovou vatu,

vypínač světla a vlajky všech států,

a nenechavost mojich prstů,

je noční můrou nočních můr.

Dotýkám se rád, čeho dotýkám se rád.

Protože co škádlívá se, to se rádo mívá.

A když je to nebezpečné, nejvíc chci dlaň dát,

přece na to, o čem Karel Goťák

s Pilarkou zpívá.

Mám bosý nohy a jazýček v normě,

však šlapu si na něj, když jsem v uniformě,

obratněji převaluje,

co má na srdci.

Rád si ho brousím, na salko z tuby,

svíčkovou s knedlíky, ale za zuby,

se udržuje velmi těžko,

dí mravokárci.

Ty bosý nohy, ty obul jsem si sám,

tak jako zjistil jsem, že chutnat rampouch zebe,

A vytesám dlátem na okenní rám,

Že raděj místo studenýho nebe,

ochutnám tebe.

Z definicí kruhem postavím věž,

na kterou vyvěsím zevltownskou vlajku,

Protože to co nejvíc chceš, je dělat si co chceš,

a ve staří na tý věži,

kouřit svojí fajfku.

Nevím dál

Napsali jí dva chlapíci v kocovině na papír od větrníku z jedný Telčský cukrárny během 40 minutového přestupu v Kostelci u Jihlavy. Museli se před čarodějnicemi schovat pod strom.

Svět je plnej čarodějnic,

věřte mi to mládenci.

Zašívaj se do slamníků,

chýše mají v kredenci,

nečarujou potmě, v noci, nečarujou v ústraní,

největší čáry máry tropí během veřejnýho koupání.

Ref.:

Jak bolí mě z nich za krkem,

proč nejsou radši za plotem,

nemaj kabáty a beranice, proč nezakročí inkvizice,

Vary, Kadaň, Karlovice,

všude samá čarodějnice!

Vlasy a ramena, klíční kosti kolena,

takový pohledy, že svírá se ti hrdlo,

sukně a šaty, hubený, boubelatý,

některý i oblečený jsou skoro nahatý.

Ref.:

… Vary, Kadaň, Karlovice, Prunéřov a Tušimice,

všude, kam se koukneš, je jen samá čarodějnice!

Prunéřov

Já nenarodil jsem se slepej, bohužel ani přihřátej,

tak se musím denodenně kácet jako podťatej,

a ze všech ročních období se nejvíc těším na zimu,

kdy musí čáry omezit, aby nedostaly rýmu.

Ref.:

… Vary, Kadaň, Karlovice, Prunéřov a Tušimice, Praha, Brno, Budějovice,

všude, kam se koukneš, je jen samá čarodějnice!

Ó v horách

Zahrál mi jí Hasan první den, co jsem ho poznal. Věděl jsem okamžitě, že jí miluju. A to jsem vůbec nevěděl, o čem je. Byla o tom, o čem jsou všechny krásné lidovky z celýho světa.

Ellerimle büyüttüğüm solarken dirilttiğim

Çiçeğimi kopardın sen ellere verdin

Dağlar dağlar

Kurban olam yol ver geçem

sevdiğimi son bir olsun yakından görem

Květ z úpatí hory,

Co dal jsem ti do klína.

Jiný nosí na opasku,

s tebou usíná.

Ó v horách, horách,

Strmé strže, ostré ledy,

Hledám cestu k svojí milej.

Naposledy.

Kuşlar uçmaz güller soldu yüce dağlar duman oldu

Belli ki gittiğin yerden kara haber var

Květ z úpatí hory,

Uvadl a čas jej svál,

I když zkusíš všechny cesty,

Nepopojdeš dál.

Ó v horách, horách,

V černých mračnech mezi městy,

tam a zpátky.

Mizí cesty.

Ó v horách, horách,

V hustých mlhách, vadnou květy

Uvízl jsem na rozcestí,

Mezi světy.

Axis Cundi

To znamená „Druhá osa.“ To je vidět, na co myslíte, sprosťáci!

Na nohou sotva stála si,

když klíč chrastil v hotelovém zámku,

stovky plků o počasí,

před postelí, co neslouží ani trochu k spánku.

Už není vůle odejít,

záchranná brzda je více mrtvá nežli živá,

teď musíme potmě jít,

začít hrát hru „samá voda přihořívá…

hoří.“

jenže nehoří nic,

ač máme každý v ústech tak kilo troudu,

a nevzeplálé knůtky svic,

jsou jen blesky v hnízdech strakapoudů…

Kdo to říká ten to je,

k čemu tyhle prostoje?

S hlavou tvou na ramenou,

z televize, stává se teď hladomorna,

co prodává nám pod cenou,

malé dávky pančovaného porna.

Víno dávno, zhořklo v žilách

víno co nás dva tu svedlo dohromady

jak dva zoubky na dvou pilách,

co proti sobě řežou tytéž klády. Suchý

Pily, co blíže k sobě krotnou,

a drží je dřevorubci bezhlaví,

a ze chvíle, kdy se protnou,

zůstanou jenom zvuky skřípavý.

Kdo to říká ten to je,

pomiluj mě ve stoje.

Náhle máme na očích,

z temnoty svý vystoupilo axis cundi,

celej svět se v něm točí,

tam a zpátky během jediný sekundy

Nechci být tvý alterego,

ale snad bych s tebou ještě rád posnídal,

nebo jindy, skládal lego,

ale raděj‘ bez jediný deci vína.

Bez vína co navzdory barvě svý,

dalo nám bez váhání zelenou,

rozřezat na malé kousky přátelství

propojit je spolu tupou migrénou.

Kdo to říká ten to je,

nemůžeš mít oboje.

První ranní bus

Psala se docela lehce. Stačilo otevřít notýsek s pracovním názvem „Průsery“ a vybrat ty nejlepší.

Pod polární září města,

osamělý polárník,

ve skafandru z plesovýho těsta,

co nevejde se na chodník,

natož na silnici.

Kravata stěžuje si sponce,

že prý jsem neměl tolik pít,

já příběh napsal si od konce,

a již v úvodu ztratil nit,

jak flašinetář, co ztratil opici… a hned si

koupil jinou, opravdovou…

Ref.:

To se někdy stává,

ale proč vždycky jenom mně,

zvíře co ve mně spává,

o půlnoci procitne.

Pak dovádí, křičí, tancuje, ryčí, pak si sedne a tiše zpívá blues,

pak nezbývá než vstát a vydat se… na první ranní bus.

Apetit jako Zajda Munroe,

na svojim slavným Tour de Ložnice,

Pivu dávno řek jsem dobrou,

zato vodka, moje satrá rozložnice,

dneska ve mně slaví zase patnáctiny.

Slečna, co pila šáňo z půllitru,

řekla mi, že bych si měl zvykat,

že slovo flirtovat není od filtru,

a že bych jí měl radši vykat,

nebo mě prej zejtra vyzkouší z frániny…

„On va laisser faire, mademoiselle professeure“

Už nejsem v lese, už jsem za lesem…

Vážně jsem vzrůstem tak strašně malej kluk, že se slova lásky, co dávám všanc, zní jako když tluče hubou žák? Pak slečna, co se na mě dívala pohledem, kterému američani říkají lets-fuck-sort of look, nebo taky lets-fuck-sort of glance mi řekla, že jsem ubožák. Jak když perle do dlaně vepře kladu, zřejmě asi chyba v překladu, nebo že by ona sama byla v překladu,

chci říci v přechodu?

Ref.:

…zpívá jako Tomáš Klus

Tak z kapes vymetám teď sklenice,

a pochoduji skoro vleže,

a u autobusové stanice,

chtěl bych se cítit hrozně svěže,

jenže se cítím značně.

Nebýt téhle soutěže,

o nejlepší samice,

sbíral bych v Alpách protěže,

a šťastný bych byl velice,

šťastný bych byl velice,

převelice.

Ref.:

…pak jdou všechny holky spát a šlus

Bludičky

Do překladu jsem se pustil s tím, že jsem znal jenom první slůvka – Andro pani lampaši – světla na vodě. Písnička je samozřejmě úplně o něčem jiném.

Cestou lesem přes močály z hospody

se nepřestávej nikdy dívat pod nohy

[:když uslyšíš muziku pěkně hrát

a nad vodami bludičky tancovat:]

Joj, bože, bože ach ta muzika

jak mi jen do mého srdce proniká!

[:s tou muzikou začneš si notovat

a pak začneš s bludičkama tancovat:]

Protancuješ devatery střevíce,

do běla se rozpálejí tvé líce,

[:už nebudeš nikdy ženy milovat,

budeš muset s bludičkama tancovat:]

Cestou lesem přes močály z hospody

se nepřestávej nikdy dívat pod nohy

[:když přestaneš svoje nohy sledovat

budeš navždy s bludičkama tancovat:]

Z pohádky o slepičce

Když jsem od holek z Jabada dostal nabídku udělat hudbu k loutkovýmu divadlu, poskočilo mi srdce radostí. Vždycky jsem chtěl napsat něco pro dětičky. Na druhou stranu jsem dostal i strach, protože jsem si vůbec nebyl jistý, zda umím napsat něco na povel. Nakonec mi sopraninová bezová flétnička od pana Kašpaříka rozvázala jazyk.

Já kohout z povolání,

kýkyrykyký,

když slepice proháním,

je to veliký.

A když ňáká nestíhá,

a dělá cavyky,

udělám na ní tytyty,

kykyrykyký.

Na dvorku jsem velkej bos,

kykyrykyký,

tak mě radši, bábo, nos,

švestkový knedlíky,

zrníčkem si krm slípky,

moje dělníky,

nebo tě klovnu do ruky kykyky

kykyrykyký.

Chro chro chronický jsem lebeda

co nejradši válí se v slámě

chro chro chro chroust, žalud i jehněda,

všechno to spořádám v trávě.

Nehnu se ani o metr,

z mý voňavý bažiny,

proč bych si měl ničit svetr,

a dávat ti z něj štětiny?

Chro chro chro chroupu taky kaštany,

brambory, kroupy a žita,

chro chro chromej jsem jak balvany,

válím si svoje jelita.

Kde se touláš, sluníčko,

usedá mi srdíčko,

pošli prosím, pár kapiček,

pro slepičku, v jetelíčku!

Já ti za to zazpívám,

tuhle malou písničku,

Pár kapiček, můj kohoutek,

bude zdravý jako proutek!

Moje milá slepičko,

usedá mi srdíčko,

co si pro mě dokázala,

kolik krůčků udělala!

Já byl kohout z povolání,

kykyrykyký,

ale už mě nebaví,

dělat cavyky.

Radši budu se slípkou, zametat chodníky,

nežli tropit vyýkřiky kykyky

kykyrykyký.

V ostružinách

Na Gilesgate je opuštěný hřbitov zarostlý do ostružin. Jednoho říjnového dne jsem nic netuše sbíral ty ostružiny, když tu náhle přišla. Utíkal jsem před ní domů, ale pronásledovala mě až tam. Nedala mi spát a donutila mě vstát asi ve tři ráno, abych jí napsal na papír.

Zatancuj mi,

v ostružinách,

pod oblohou, co je červená.

Krev fialová,

ti proudí v žilách,

píše na kameny bez jména.

Že každý život není posvícení,

Tak si posviť na každou chvíli tu,

A že pod svícnem největší tma není,

Tu najdeš v místech, kde nosíš svou ulitu.

Naše cesty,

V ostružinách,

tancem tenké jako vřetena,

krev fialová

se ztrácí v žilách

Na kámen píše naše jména

Lákavé jsou cesty prošlapané k zemi,

s tancem v trnech jsme již na pokraji sil.

Co když však byly prošlapány těmi,

co vraceli se stejnou cestou zpátky, když nenalezli cíl?

Koprofág

Ač se jako textař snažíte sebevíc, největší úspěch vždycky sklidí písničky o hovně.

Každé ráno spouští se k nám z hor

malý, zneuznaný profesor

že přednášel saprofyty, to je vše co o něm vím,

a taky to, že cestuje odpadním potrubím…

Den začíná prudkým spláchnutím,

dekompresí s lehkým trhnutím,

pak se žene potrubím jak namydlený drak,

A do toho si zpívá: „Já! Jsem Koprofág“

Koprofág, koprofág, koprofág.

Ti, kdo setkání s ním, přežili, ti ví,

že na hlavě má trenky růžový,

to aby dobře proplouval potrubním obsahem

a nemusel za potravou jezdit výtahem.

Že máš suchej zadek, to buď rád.

Nemusí to tak bejt na porád.

až ke tvojí míse, může jej vynést tlak,

to i tebe může navštívit koprofág.

Ráno, když máš víčka slepená,

tvá stolice je zvláště ceněná,

dej proto pozor na to, co se děje po tebou,

můžeš v něm vzbudit vášně se svojí potřebou…

Když uslyšíš zvuky kloktání,

případně jemného vzdychání,

budeš se možná divit, kdo na zadek ti sáh‘

to tě totiž právě, políbil koprofág!!

Koprofág, koprofág, koprofág.

Každý jeden, jeden každý z nás

Báseň jsem nahrál v babiččině prázdném bytě. Vzpomínal jsem, jak jsem jí chtěl báseň věnovat již na zářijovém koncertě, ale nakonec jsem k tomu nenašel odvahu. Byla dlouho nemocná a umřela v září. A tak ji věnuji báseň dodatečně. Vlastně bych jí rád věnoval všem babičkám, protože je jen málo věcí na světě, co je tak super jako babičky.

Někdo truchlí.

Někdo trochu hulí.

Někdo pije.

Někdo na chlapi je.

Někdo pije, že malého má pyje.

Jiný zase vůbec nepije.

Zkrátka,

jeden každý z nás má ždibec,

kdesi v zadní zřeteli.

Takový titěrný hřebíček v botě.

Kostlivce ve skříni, chcete-li.

Někdo připadá si tlustý,

jiný krátký, jiný úzký,

někdo má málo provázku,

jiný má za ženu harpyji,

někdo si smutní pro lásku,

jiný pro SK Slávii.

Zkrátka,

Jeden každý z nás má důvod

Pro bezesné dny v posteli.

Takovou dotěrnou mušku.

Malý trn v patě, chcete-li.

Každý jeden a jeden každý z nás.

Četl jsem kdysi v moudré knížce,

že člověk, tulipán, hříbek, i fretka,

kdysi v kambriu, nebo kdy to bylo,

měli jsme všichni stejného předka.

Ten předek podobný byl rybě, jen byl o moc menší nežli veš.

V tichosti si jen tak plaval, v kalužích, když přišel déšť.

Po tom předku zdědili jsme, jak piják kočku po vínku, jeden každý, každý jeden, jiné věci do vínku.

A tak každý z nás je jiný.

Krtonožka hrabe hlínu, lenochod je hrozně líný,

Pyraňi si plavou v Rýnu,

Včela dává med a lama zase sliny.

Každý jeden, jeden každý z nás.

Však jak nám nikdo neodpáře mámu, tátu, bábu, dědka,

Každému prý něco zbylo i z toho malého, tichého předka.

Právě ta malost a právě ta tichost,

V jednom každém v nás je skryta.

(v knížce říkali, že do tripletu dusíkatých bází navždycky je vrytá)

A tak i když naoko štěkáme, mňoukáme, syčíme, mluvíme,

O věcech, co v duši nám hlodají,

Každý jen v malosti, tichosti mlčíme.

Každý jeden a jeden každý z nás.

Flying

Písnička byla prokletá. Žádal jsem o korekci asi tucet anglických básníků, ale znáte to… Básníci a Vánoce. Prostě mi dali všichni košem. 23.12. jsem si vzpomněl na moje milé Wichů. Chvíli před tím, než se začal smažit stědrovečerní kapr jsem donahrál zpěvy. Ta písnička mi za to prostě stála.

Flying, flying

birds in the deepest blue,

How I wish, how I wish I flew just once with you.

Outstretching my heavy hands towards the shadowless sky.

Flying, flying

birds up above our heads,

How I wish, how I wish I broke these tight close threads,

And instead of treading the ground just easily fly.

How many times you’d like to fly?

Leave the heavy ground and once reach the highs?

But instead of wings you’ve got just two hands,

That keep you down as two thick strands.

Flying, flying

birds where a fresh wind blows

How I wish, how I wish I hid from my own shadows

In the shoreless and bottomless sky where the sun is so nigh,

Flying, flying,

Birds you are far and far,

If I were If I were lighter just as you are,

I'd take of my iron chains and tell them good bye.

How many times you’d like to fly?

Leave the heavy grounds and once reach the highs,

But instead of wings you’ve got just two hands,

That keep you down as two thick strands.

There is a lot these hands are tying.

Cause that’s not the world

That you can fly in.